Život je boj, ale stojí za to! Tak si ho užívej naplno. Nikdy totiž nevíš kdy skončí!

Opuštěná?

14. dubna 2016 v 20:09 | Ran^^ |  Povídky
Tento shit jsem sepsala ve škole, malinko jsem se nudila, už dlouho jsem nepsala, takže se omlouvám za kvalitu.
No doufám, že si to užijete mé zbloudilé dušičky ^^


Myslela jsem, že bolest je pryč. Stejně jako ty, hůř jsem se splést nemohla! Nechal jsi mě tu. Zmatenou opuštěnou, bez vysvětlení. Hlavou mi stále resonuje tvůj hlas. Oh…..ten tvůj sladký hlas.
Slzy se valí po tváři, padají a umírají na polštáři. Koukám, jak se vsakují. NajednouPrásk!
Obří blesk protne oblohu. Vítr svojí silou rozrazí okno. Zřetelně slyším burácet bouřku, ale nevěnuji jí pozornost. Strašně mě bolí srdce. Cítím se zrazená, odhozená, nepotřebná. Teprve je 12:03, ale venku je zataženo a všude tma. Déšť hlasitě bubnuje o parapet, stromy se pod tíhou větru klání k zemi. Slzy mi stále klouzají po tváři. Vstanu, abych zavřela okno, ale podlomí se mi nohy. Zkusím to znova, tentokrát k němu dojdu a zavřu ho.
"strašně to bolí!" ještě víc se rozbrečím. Prásk!
Spadnu pod okno, bolí to, ta samota. Schoulím se do klubíčka. Podlaha je studená, tvrdá a chladná, jsem sama!
Pláč mě čím dál vysiluje, hlas se mi láme. Jsem unavená, ale nechci jít spát!
Zase bych na něho myslela. Na to jak moc mi chybí, jak mě tu nechal.
"Miluji tě! A nikdy tě neopustím."
Tvoje slova mi prolétnou hlavou jak blesk. Srdce vynechá pár úderů.
"Ty lháři!" zakřičím a brečím jak malí mimino.
Nesnáším ho za to, ale zároveň nesnáším sebe, za to že bez něho už nemůžu žít, bez něj můj svět nemá smysl. K čemu žít, když tu nejsi. Bez tebe mi nejde se smát. Nejvíc mě užírá pocit samoty a bezmoci.
Nechal jsi mě tu, aniž bys mi řekl, proč odcházíš. Jsou to už 3 měsíce, nic jsi mi neposlal. Ani sebemenší vzkaz.
Proudy slz se zpomalují a zasychají mi na tváři. Oční víčka mi klesají. Všude kolem mě je tma a chlad.
Cítím, jak mě někdo zvedl, tvrdou chladnou zem vystřídalo teplo mojí postele. Přivinu si k sobě plyšáka, kterého mám od něj a upadám do říše snů a nočních můr.

O 3 měsíce později

Je krásný slunečný den. Ptáčci lehce poletují na blankytně modré obloze. Vítr něžně zpívá v korunách stromů, zelená tráva v plném rozkvětu, mě šimrá na ruce.
"Hey, tak tady jsi byla celou dobu! Víš, jak dlouho jsem tě hledal?" zakřičí na mě Mika, během toho co ke mně běží.
"Promiň, jen jsem chtěla přemýšlet!" odpovím
"Jo ták přemýšlet!" řekne zadýchaně, když ke mně doběhne.
"to ti tak budu věřit. Teprve před měsícem ses vzpamatovala z Tadashiho odchodu, a já ti mám věřit, že si šla přemýšlet. Obvykle, když přemýšlíš, tak to nedopadá době." Zasměje se.
"Mimochodem je tu Patrik a rozhlašuje, že tentokrát vyhraje." Vážně se na sebe koukneme, než propukneme v hlasitý smích.
Došli jsme tedy zpátky ke cvičišti. Poslední dobou za mnou pořád chodí, protože jsem ho jednou po Tadashiho odchodu přeprala a on si nedá pokoj. Né, že bych byla nějak silná, spíš naopak. Moc bych se jím nezabývala, ale ta jeho arogance a namyšlenost mi drásají nervy! Když jde do tuhého, tak buď uteče, nebo se schovává za tátovo jméno.
"Tak tady jsi! Musela si mít opravdu velký strach, že ses schovala, tak daleko."
Zasměje se povýšeně. Je taky strašně ulhaný a ukecaný.
Já ještě k tomu nemám zrovna dobrou náladu, takže po jeho poznámce mám tik v oku. Sere mě už jen to, že dýchá.
"Copak bojíš se mě? Naše princeznička je úplně posraná. Jako by mě něk-…"
Nedořekne, pač k němu bleskurychlé přiskočím, čapnu ho za obličej a mrdnu s ním o zem.
"Moc mluvíš."
Napřímila jsem se, s pohledem: jestli se zvedneš, přišlápnu ti koule. Jsem mu nohu přiložila, přesně k tomu místu.
"Hey, koukněte, kdo jde!" zakřičel někdo.
Všichni jsme se začali hrnout k bráně. Když se tam podíval Patrik zatajil se mu dech. Jako by se něčeho moc bál. Měla jsem divný pocit. Pomalu jsem otočila hlavu, strnula jsem.
V poklidu a s úsměvem od ucha k uchu si to kráčel Tadashi. Srdce mi vynechalo pár úderů a následně se rychle rozbušilo, jako by chtělo být co nejrychleji u něj.
Byl čím dál tím blíž u mě, před očima jsem viděla jen osobu, která mi strašně moc ublížila. Byla jsem zmatená.
Koukla jsem se na Miku se slovy:
"Co ten tady dělá? Nemám, zase halucinace?"
Mika však stál stejně udiveně jak já.
Mezitím Tadashi došel ke mně. Obejmul mě. Ještě víc jsem přimrzla, pustila jsem Patrika, který se někam odplížil. Odtáhl ode mě. Najednou jsem před očima měla černo. Zaplavily mě pocity hněvu, když jsem si vzpomněla, co mi udělal.
Chtěl mě políbit, už se ke mně skláněl. "vyrostl." Prolétlo mi hlavou.
Posunula jsem nohu mírně dozadu, zpevnila a kolenem jsem ho nabrala do koulí. Ještě jsem zahlédla jeho nechápavý výraz, než jsem ho kopla otočkou do břicha.
To už však u mě byla Shira a odváděla mě pryč. Než jsme úplně zmizli ještě jsem slyšela: "Hey, pusť mě, musím jít za ní! Co blbneš ty idiote?!"
Shira mě odvedla na zahradu, celá jsem se začala klepat a brečet. Co to mělo být? Zrovna, když se mi dařilo tak dobře.
" Jsi v pořádku?" …. "Oi Aki posloucháš mě?" volala na mě Shira. Já jsem byla, ale myslí úplně někde jinde.
Klepala jsem se čím dál víc, dýchat bylo těžký…..cítila jsem se jako by do mě najel vlak a ještě mě někdo potom probodal. Plesk!
Shira mě propleskla, zadívala jsem se do jejích nádherných očí. Měli barvu jako zapadající slunce, když jsme se do nich koukala, pomalu mě uklidňovali.
"Ptám se tě, jestli jsi v pořádku?" zeptala se znova. V jejím hlasu jsem vyčetla, zmatek a strach.
"Já…já … n-ne-nevím." Vydrmolila jsem ze sebe.
Měla jsem takovou radost, když jsem ho viděla, ale taky mě polil smutek a bolest.
Miluju ho a zároveň ho nenávidím, nevím, co si mám myslet. Ve svých pocitech mám chaos. Srdce mi buší jako o závod. Mám pocit jako by, pořád křičelo jeho jméno. Chci, aby mě utěšil, ale zároveň ho chci zbít.
"Jak se cítíš?"
"Nevím, mám v sobě zmatek, jedna půlka by za ním hned běžela, ale ta druhá mu nemůže odpustit. Proč se tu najednou tak zjevil?"
"Nevím, ale neboj to bude dobý." Usměje se a přivine mě na svojí hruď.
Začala se mnou pohupovat, začala zpívat ukolébavku, u které jsem vždy spokojeně klimbala.
Vzbudila jsem se v cizím pokoji. Potom co jsem se rozhlédla, jsem shledala, že to nejspíš bude klučičí pokoj. Mohlo být tak půl sedmý večer, soudě podle toho jak bylo venku.
Měla jsem pořád na sobě svoje oblečení, což mě uklidnilo.
Ale něco mi, ten pokoj připomínal. Slyšela jsem kroky, jak někdo jde nahoru. Postavila jsem se, abych líp viděla na fotku, která byla položená na šuplíku s oblečením. Vzdálená od postele tak na 10 kroků.
Když jsem uviděla co je na té fotce, strnula jsem! Najednou kroky ustály a někdo otevřel dveře.
Pomalu jsem se otočila, abych si potvrdila, že tam stojí on. Opravdu tam stál Tadashi s vážným výrazem. "Musím pryč." Prolétlo mi hlavou.
Rychle jsem se otočila, že uteču oknem. Bylo mi jedno, jak moc je to vysoko.
Ale najednou jsem narazila do něčí hrudi. Tadashi se přemístil.
"Nikam mi neutečeš!" Řekl a chytl mě za ramena.
Nechtěla jsem se mu podívat do očí. Cítila jsem, jak to na mě zase jde, nechci před ním brečet. Otočila jsem se, abych utekla někam jinam. On mě však zezadu objal. Moc dobře věděl, jak to na mě působí, vždy věděl, že tohle miluji.
Znal mě líp jak já sama sebe. Nalepil se mi na záda a zašeptal:
"Miluju tě." Projela mnou vlna vzrušeně a začalo mi mravenčit v podbřišku. Cítila jsem, jak mi červenají tváře.
"Jak jsem se sem dostala?" podle toho, že je tu on a ta fotka, soudím, že jsme nejspíš u něj doma.
"Mika a Shira mi pomohly, musela jsem jim všechno vysvětlit, nechtěli mě k tobě pustit. Ale po tom co jsem jim to vysvětlil, neměli na výběr. I když oba se se mnou nejdřív poprali." Pořád mi šeptal do ucha. Aaaa … Moc dobře věděl, že když tohle udělá tak roztaju.
"Ale neboj, jsou v pořádku." Dodal, když jsem sebou škubla.
Ne! Nesmím polevit. Po tom co jsem se tak trápila, musím mu odolat!
Začala jsem se mu vykrucovat, chtěla jsem se mu vykroutit, dokud jsem na to měla ještě sílu. Trochu povolil v sevření a já se konečně osvobodila.
Vstala jsem, ale on mě chytil za ruku. "Neutíkej!" a přitáhl si mě pro polibek.
Plesk! Vrazila jsem mu facku. Začala jsem se klepat. "Pusť mě." Řeknu, ale hlas se mi zlomí. "Ne!"
"Pusť mě!" Poprvé, po dlouhé době, se zahledím do jeho očí. To co v nich vidím, mě ohromí a rozbije to mojí kontrolu. Začnu brečet. V jeho nádherných karamelových očích se zrcadlil smutek a bolest. Jeho rty byly zkřivené pod náporem emocí.
"To si jako myslíš, že mě jen tak ze dne na den opustíš na 6 měsíců, vůbec se neozveš a teď budeme dělat, že se nic nestalo?" zeptám se ho.
Nic mlčí a sklopí pohled k zemi.
"Výš co jsem si tu prožívala? Čekala jsem na tebe, pořád jsem na tebe myslela…… Málem jsem se zabila!" Ke konci už jsem začala křičet, slzy tekli proudem.
"Promiň mi to, nechtěl jsem tě tu nechat, ale musel jsem."
"Jo, tak to si vykládej někomu jinému! Já jdu domů!" řekla jsem a škubla rukou, ale stisk na zápěstí ještě zesílil. Přitáhl si mě k sobě. Pohlédl na mě s vážnou tváří.
"Musel jsem jít, na…..misi. Byla velmi náročná a nebezpečná. Nechtěl jsem tě vystavit nebezpečí, ale zároveň jsem tě tu nechtěl nechat samotnou, moc mě to mrzí, pochopím, jestli mi neodpustíš, ale aspoň si mě vyslechni!" mluvil, ale přitom se ke mně přibližoval, samozřejmě jsem mu ustupovala. Bum!
Narazila jsem zády na zeď. Otočila jsem se, abych to zkontrolovala. Chyba!
Byl přede mnou, oddělovala nás vzdálenost ani ne půlka mojí paže.
"Musel jsem jít a špehovat, pro Akimu-sama. Zabít jednoho jeho příbuzného, který dělal problémy. Celý ten čas jsem na tebe myslel. Chtěl jsem být s tebou. Poslal jsem ti spoustu dopisů, ale Akimura-sama je musel všechny spálit." Během toho co mluvil jsem se pokusila mu utéct, ale dal mi ruce k hlavě.
"Bože jak já tohle miluju! …Ne počkat teď není čas na to, abych se tu rozplývala" sklopila jsem svůj pohled k zemi.
On mi však dal ukazováček pod bradu a zatlačil, abych se na něj podívala. Vzhlédla jsem tedy, ale ty emoce co jsem viděla v jeho očích, ve mně vyvolávali smíšené pocity. Chtěla jsem ho utěšit, nechtěla jsem, aby se na mě tak koukal, s tím bolestná pohledem, malého raněného štěňátka.
"Miluju tě, ale nevím jak ti popsat to co jsem zažíval, ale vím jak ti to ukázat!" nahnul se ke mně, aby mě políbil. Projeli mnou pocity a všeobecně veškeré emoce, které měl za těch 6 měsíců. Podlomily se mi kolena, zachytil mě. Slzy mi tekly proudem. Koukla jsem na něj.
"Miluju tě! A nikdy jsem ti nechtěl ublížit." Koukám se na něj šokovaným a uslzeným pohledem.
"Pochopím, jestli mě nebudeš už víc chtít vidět." Opřel mě o zeď a už, už chtěl odejít k odchodu. Bolestně se mi sevřela hruď. Nechtěla jsem, aby odešel.
Odlepila jsem se od stěny a vyrazila za ním.
"Ne, počkej!" nalepila jsem se mu na záda. Zastavil se, myslím, že byl zaražený.
"Neodcházej!" pustila jsem ho. "Neříkal jsi náhodou, že mě nenecháš jít, tak kam si myslíš, že jdeš? Po tom všem mě chceš znovu opustit?" Zeptala jsem se ho s furt uslzeným obličejem.
Prudce se na mě otočil, až jsem se lekla a udělala krok dozadu. Zarazil se.
"Nechci tě opustit. Jsi mé vše, bez tebe je i dýchat složité a bezcílné." Na tváří se mu rozlil, ten roztomilý úsměv. Rozpřáhl ruce, čekal, až mu vklouznu do náručí.
"Vím, že jsi to měla složité, ale věř, že já to taky lehké neměl. Chyběla si mi ve dne v noci, ale myšlenka na tebe a na tvůj roztomilí úsměv, mě hřála a udržovala při životě." Setřela jsem si slzy.
"Tak prosím pojď ke mně. Chci tě …." Nedořekl, protože jsem mu vběhla do náruče.
Pevně mě objal.
"Bože, ty idiote, tohle mi strašně chybělo." Zase mě moje kontrola zradila, slzy mi tekli po tváři. Zvedla jsem svůj pohled a koukla na něj.
"Tak prosím, už se tak nedívej, jsem u tebe a všechno už bude dobrý, nechci, aby si trpěl." Usměju se na něj.
"Ty hloupá, to jsem chtěl říct já!" utřel mi slzy z tváře.
"A už nebreč, bolí mě vidět tě plakat." Pravil, viděla jsem mu na očích, co chce udělat. Sklonil se ke mně, rukou mi zajel na pás a druhou mi vjel jemně do vlasů.
Jeho rty se pomalu dotkly mích, mírně jsem sebou cukla. Lekl se, ale pak pokračoval. Pomalu jsem otevřela pusu, aby mohl dovnitř. Projížděli mnou elektrizující šoky. V hlavě jsem měla vymeteno, vnímala jsem už jen to, že se moc dlouho neudržím na nohou.
No a taky že ne, podlomili se mi kole a už jsem padala. Chytil mě těsně předtím než jsem dopadla.
"Promiň….můžu tě políbit?" zeptá se a zvedá mě.
"Neměl by ses ptát předtím, než to uděláš?" zeptám se celá zadýchaná a úplně rudá. Položí mě na postel a přitom mě drží za ruku.
"Víš, že když se červenáš tak si slaďoučká?" zeptá se. Zvedne mojí ruku a políbí jí. Zrudnu ještě víc. "Ne-nemysl-nemysli si, že ti to tak lehce projde!" řeknu, naoko uraženě. Obejme mě a všechna moje "uraženost" je pryč.
"Jak přikazujete rajčátko." Řekne s úšklebkem na tváři.
"Ty jeden…" nedořeknu, protože mě políbí.
"Miluju tě!"
"Veď já tebe taky." A přitáhnu si ho pro další polibek.
Konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LolNudimSeAVAnatomiiTedBeremPraseciVarlata LolNudimSeAVAnatomiiTedBeremPraseciVarlata | 28. dubna 2016 v 9:53 | Reagovat

Ančičko! Ahoj!
Verča P. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama